Studenti čtou a píší noviny

V posledních letech se účastníme projektu, který je spojen s MF DNES. V podzimním i jarním termínu dostanou studenti tři okruhy témat, na něž napíšou vlastní články. Studenti jsou vedeni k formulování vlastního názoru a k originálnímu uchopení zvoleného tématu. Zveřejňujeme články otištěné v MF DNES.

 

Příroda i technika ruku v ruce

 

                Technologie a příroda. Dva pojmy, u kterých by se mohlo zdát, že spolu mají jen pramálo společného. Opak je pravdou. Auta a podobné věci jsou samozřejmě vítaným ulehčením každodenního života, představme si ale, jak bude životní prostředí vypadat, pokud budeme hledět jen na všelijaké technické novinky. Budeme se v našem moderním autě projíždět krajinou bez stromů a zeleně. Budeme bydlet v nejmodernějších bytech i domech, ale při pohledu z okna neuvidíme nic jiného než betonové bloky.

I takhle to může dopadnout, pokud si nepřipustíme, že přírodu je potřeba chránit, že pokrok není vše. V žádném případě neodsuzuji techniku. Jen si myslím, že jak technika, tak i příroda by pro nás měli mít stejnou váhu.

Uvědomuji si, že nic nejde změnit ze dne na den. Vím, že není možné okamžitě uzavřít tepelné elektrárny, že nejde v mžiku přejít na bio palivo.  Ale cesta tímto směrem je správná. Technologický pokrok, který nebude na úkor přírody.

 

Trávníková Andrea

Soukromé gymnázium AD FONTES, Jihlava

         

 

             

 

 

,,K čemu mi tohle jednou asi tak bude? Využiju to nějak?"

 

                Dnes již typická, každodenní a všudypřítomná otázka středoškoláka. Kolikrát jsem se ve škole setkal s látkou, u níž člověk nevidí budoucí uplatněni. Kvadratické rovnice, krásnoočko zelené, nauč se báseň nazpamět a podobně. V současné době je škola postavená na principu co je dáno, to se nauč. Ono to řešení nabízí jisté výhody, ale né každý je dokáže najít. Nachází je pouze ten, kdo chodí do školy za účelem sebezdokonalení, zlepšení vědomostí a za tím, že chce studovat. Najdou se i takové typy studentů, kteří hodinu odsedí a nic si z ní neodnesou. Ne každé učivo je zábavné a myslím, že u některých jsou pochybnosti na místě. Setkat se s nimi je takřka nevyhnutelné. Proč se například máme učit z učebnice, která je starší než my? Mnoho informací se stále a stále mění, ale škola nemůže každý rok obměnit učebnice. Někteří studenti by rádi uvítali reformu ve školství. Vysvětlovat teorii a poté jí v některých případech uvádět do praxe nebo jí dokazovat na příkladu přináší mnoho úspěchu. Studenti lépe chápou látku a hlavě je to baví. Pokud by ale měla škola vypustit ty pro někoho "nepotřebné" věci, dopadlo by to tak, že bychom nemuseli do školy vůbec chodit. Škola zkrátka zůstane místem, kde se má mládež něco naučit. A tak to má být.

 

Vojtěch Beran

Soukromé gymnázium AD FONTES, Jihlava

 

 

Život je rychlejší než učebnice

 

Myslím si, že mnohé věci jsou dané a tvoří podstatu dosud známých věd. Nelze je proto zpochybňovat. Základy jsou nutné a je třeba se je naučit, protože od základů se odvíjí všechno ostatní. Často se dostaneme do situace, kde musíme rychle vyřešit problém a znalost těch nejdůležitějších pravidel a pouček nám pomůže při jeho pružném řešení. Mnohé věci je dobré si uložit do paměti.

Na druhou stranu jsme dennodenně svědky něčeho nového. Ať už je to v oblasti medicíny, genetiky, techniky, fyziky nebo chemie. Neustále se mění například mapa světa kvůli vzniku nových států nebo naopak, jejich rozpadu. Zaznamenala jsem zprávu z oblasti fyziky, kde vědci ve švýcarském Cernu zjistili po roce a půl bádání, že neutriny mohou mít větší rychlost než světlo. Kdyby se tato hypotéza potvrdila, otřásly by se celé základy fyziky a přestaly by platit zákony vesmíru od dob Einsteina.

Myslím si, že škola by nás proto měla vést k tvořivému myšlení a k zásadě pochybovat a ověřovat si doposud platné pravdy, k tomu, abychom o všem přemýšleli a neměla by nám rozhodně jen tlačit do hlav poučky a vzorce. Protože jenom podle pouček nejsme schopni v reálném životě existovat.

                Technicky není možné zaznamenat nová fakta a informace okamžitě do učebnic. Život je nepopsatelně rychlejší než učební osnovy, proto musíme najít jiný způsob, abychom zůstali v obraze. Životní tempo je neuvěřitelně rychlé, zvlášť 20. století znamenalo revoluci v mnoha vědních oborech. Tento trend je charakteristický i pro toto století. My chceme a musíme stačit tomuto tempu. Nechceme žít minulostí, protože požadavky na dnešní odborníky jsou vysoké. Musí se neustále vzdělávat a kráčet s dobou.

V každém předmětu bych proto věnovala část hodiny faktům, která se udála za poslední období. Proto by učební osnovy neměly být naplněny na 100 procent učební látkou, alespoň 20 procent by mělo být ponecháno jako volné hodiny, které by mohly být využity k doplnění novinkami podle výběru učitele nebo studentů. Měli bychom pak to nejdůležitější, všeobecný přehled.

 

 

 

Škurlová Dagmar

Soukromé gymnázium AD FONTES, Jihlava

Uhni, krávo?

 

Ve chvíli, kdy padl komunismus, se většina Čechů pod návalem ?svobody? začala ohánět slovem demokracie. Euforie je i po dvaceti letech čitelná z médií, učebnic i lidského chování. Je třeba si však uvědomit, že mnozí si tento pojem vykládají špatně. Demokracie neznamená, že si každý může dělat, co chce, jak chce a nikdo ho v takovém jednání nemůže omezovat. Demokracie je svoboda volby, vyznání, života?  

Otázkou je, kde je prvopočátek toho mylného vnímání? Chybuje generace, která vychovává dnešní děti v duchu ,,konečně mohu dělat vše a to je to nejlepší i pro moje dítě?? Chybuje dnešní mládež, která nemá s čím porovnávat realitu a všudypřítomné skloňování ?svobody? ji svádí z cesty tradičních hodnot? Chybuje starší generace, která nekompromisně vychvaluje ,,staré dobré časy?, čímž v ostatních vyvolává nutkavou potřebu rebelství jít o to víc proti nim?

Tolerance k odlišnostem i menšinám nebude nikdy vyřešena, jak dokazuje světová historie. Avšak její chápání lze ovlivnit studiem učení dávno zemřelých filozofů, či obyčejným pozorováním přírody.

V učení se k tolerantnímu přístupu k druhým má nezastupitelnou roli vzdělání, tedy  školství i samotná rodina.

Otázkou zůstává, zda se v ČR v posledních letech pouze nestalo trendem ohánět se pojmem diskriminace, jehož obsah si evidentně každý jedinec vykládá rozdílně. Diskriminace, demokracie i tolerance jsou úzce spjaty. Tím se lze dostat na pomyslný začátek začarovaného kruhu, kdy svoboda jednoho končí tam, kde svoboda druhého začíná. Bez úcty k druhému budou všechny zmíněné pojmy pouze prázdnými slovy, díky nimž budou stále zaplněny přední stránky novin tím, co nikdo z nás nechce číst.

 

Chvátalová Veronika

Soukromé gymnázium AD FONTES, Jihlava

 

 

NIKDY NEDOJDOU ZMĚNĚ

 

V současnosti dochází k velkým třenicím na severu Čech mezi obyvateli. Jak je možné, že se nedaří tuto situaci vyřešit ku spokojenosti všech ? !  Mezi místním obyvatelstvem panuje strach z napadení ze strany romských spoluobčanů, extremisté i místní lidé protestují, demonstrace střídá demonstraci, ale zatím se nic zásadního nepodařilo vyřešit. Nabízí se tedy otázka proč právě teď a proč právě v tuto dobu se problémy vyhrotily až do takové míry, že přerostly přes hlavu i státnímu aparátu, kterýžto jak je vidno, se nijak zvlášť nehrne do jejich řešení. Má to snad na svědomí naše sociální problematika nebo je příčinou narůstající romské kriminality jejich etnika a nebo je to odraz naší rasové intolerance ???

Jako prvotně bychom měli hledat odpovědi  na tyto otázky v daleké minulosti. Vždyť jak máme chápat nebo soudit někoho nebo něco o čem se v naši společnosti moc nehovoří. Kdo to vlastně jsou Romové ? Jejich od pradávna přirozeným a vlastním oslovením je ?Cikán?. Takto jsou již označovaní jak v české kronice Dalimila nebo v Popravčí knize z dob Jana Lucemburka.

Žijeme ve společnosti, která využívá výhod vlastního území, společného jazyka, uznávaným systémem hodnot jak lidských, tak i sociálních, stejnou kulturou stejným vzhledem.  Našim středoevropským prostorem se mnohokráte přehnaly války a hranice říší se mnohokráte měnily. A tak se stalo, že se různé národy slily dohromady, v některých v nás koluje krev Keltů, Němců, Maďarů nebo Poláků. Celá část Evropy přijala křesťanskou víru a proto je z části mentalita těchto středoevropských národů velice podobná. Ponejvíc se národ liší od sebe jazykem, i když i zde můžeme zaznamenat v pohraničních oblastech jakým způsobem zasahují určitá slova jiných národů mezi sebe.

Jiné je to ovšem u Romů. Už od pradávna mají svůj jazyk, mají svou vlastní kulturu, uznávají jiné hodnoty, mají jiné zdroje obživy, mají jiné rodinné vztahy, panuje tam jiná hierarchie a mají dokonce i jiný vzhled a velice odlišný způsob života. Je to odpradávna kočovný národ. A za sebou staletí pronásledování, vyhrožování, ponižování a diskriminace. Cikání jsou jiní a je to zcela pochopitelné.

V padesátých létech se komunistický režim hodlal vypořádat s cikánskou otázkou po svém. Romové jsou degradováni na jakousi asociální vrstvu a veškeré znaky jejich etnické identity měly být zničeny. Jediným vhodným prostředkem k vyřešení této neuspokojivé situace byla asimilace, tj. přizpůsobení Romů k obrazu ?řádných občanů ? přizpůsobení se hodnotám většinové společnosti, která automaticky platí za ideál. Romům tak byly násilím přidělovány byty i práce, byli nuceni žít život, který si nevybrali, který ignoroval jejich tradice  i životní styl a který bezpodmínečně pod přísným treste vyžadoval jejich úplné přizpůsobení se. Romům je však cizí hmotné zázemí jako je pro ně po generace cizí žít na jednom místě.

V dnešní společnosti je jen málo jedinců z řad Romů, kteří se dokázali a chtěli se přizpůsobit životu naši společnosti.Žijí řádným životem, tento jev se ponejvíce objevuje ve smíšeném  soužití partnerů.

Když vezmeme v úvahu všechny tyto aspekty, opět se nabízí otázka proč taková nenávist a zvýšená kriminalita. U Romů se dá jednoznačně říci, že se zde objevuje jak problém etnický, tak i sociální. Vždyť pokud se někdo z nich dokáže přizpůsobit určité společnosti a  uznává její hodnoty, tak proč to nedokáží i ostatní ?

Měli bychom si položit otázku, zda to má ještě nějaký smysl někomu pomáhat, když on sám o pomoc nežádá a uznává zcela odlišné hodnoty ,od toho kdo pomoc stále nabízí. Tolerance jsme vůči Romům projevili již dost.

 

Gabriela Pluhařová

Soukromé gymnázium AD FONTES, Jihlava

 Ne, ti o tom nevědí...?

 

Nedávno jsem potkala jedenáctiletého chlapce. Byl všední den dopoledne a on se potuloval po hřišti. Pustil se se mnou do řeči. Nejprve jsem se ho zeptala, jaktože není ve škole. Odpověděl: ?Sem si nechal bágl u báby, to já takhle dělám často.? Povídám: ?To ti to rodiče omluví?? On: ?Ne, ti o tom nevědí, by mě zabili. Ale já na ně seru, si to napíšu sám.? S údivem jsem pokračovala: ?A paní učitelka to nepozná?? Odpověděl: ?Ta je blbá, já ji vždycky pošlu do prdele.? V tomto duchu náš rozhovor pokračoval dále. Když naše konverzace skončila a s hochem jsem se rozloučila, byla jsem v šoku. Nejsou to jenom mladí Romové, kteří občas zanedbávají školní docházku a potulují se po ulicích. Jsou to i ?bílé děti?, které mají obdobný přístup k povinnostem včetně účasti na školním  vyučování. Nedokážu ovšem posoudit, která skupina dětí je procentuálně vyšší. Mám osobní zkušenost ze základní školy, kterou navštěvovala dívka rómské národnosti a nikdy s ní nebyly žádné problémy. Záleží určitě na tom, v jaké rodině dítě vyrůstá.

Co se týká středoškolského studia, mám pocit, že tu velký zájem ze strany mladých Rómů není. Když se podíváme na to, že většina této skupiny obyvatel je nezaměstnaná, nelze se divit, že jejich mladá generace tu starší kopíruje a příliš neprahnou po vzdělání. Bravurně se orientují v nabídce státních sociálních dávek a v maximální míře je využívají.Tento způsob života jim absolutně vyhovuje.

 

Tereza Štěpánová

Soukromé gymnázium AD FONTES, Jihlava

 

Přístup Romů ke vzdělání

 

Dle mého názoru mají u nás všechny děti i teenageři stejný přístup ke vzdělání. Záleží, ale na tom, jak ho využijí.

Nedávno jsem četla příběh dvanáctileté romské dívky, Katky. Katka je bystré, vnímavé a pohotové děvče, které by v pohodě zvládlo základní školu. Jenomže ona ji nezvládne a vůbec jí to nevadí. Až do 3. ročníku s ní byla ve třídě její sestřenice - také Romka. Pak přestala učivo zvládat a rodiče ji dali do zvláštní školy. Katka zůstala ve třídě sama. Občas zaslechla narážky: ?Jsi Cikánka, máte doma špínu.? Proto řekla mámě, že by chtěla raději taky do zvláštní školy. Teď je spokojená, má tam samé bratrance, sestřenice i bratra. Katka nechápe, že si už teď zkazila život, že z ní pravděpodobně nikdy nic nebude, i když by si přála být kuchařkou.

                Myslím, že tento příběh je pro Romy typický. Oni jsou příliš pohodlní a líní a neradi zdolávají překážky. Proč by se romská dívka snažila o něco ve škole, když může chodit pohromadě se svými kamarády do školy zvláštní, kde po ní nikdo nic moc nechce. Samozřejmě i mezi Romy jsou výjimky, kdy vystudovali nejenom střední, ale i vysokou školu. Také záleží na rodinném zázemí ? jestli rodiče děti ve studiu podporují anebo jim to je jedno. Ale nejvíc záleží na samotném člověku, protože každý z nás má stejné možnosti ke vzdělání a je jen na nás, jak je využijeme.

 

Alena Mísařová

Soukromé gymnázium AD FONTES, Jihlava

 

 

 

 

 

 

 Lukáš Lízal

Sexuální výchova do škol

Dobré rodinné vztahy, úcta, zodpovědnost a láska jsou podle mne tou nejlepší sexuální výchovou. Nemyslím však, že toto vše může u každého dítěte zabezpečit výchova v rodině. Nejlepší by bylo, kdyby rodiče s dětmi o těchto tématech mluvili už od mala. Pak by dítě vědělo, že se rodičů může zeptat úplně na všechno. Strach ze strany rodičů, že řeknou dítěti příliš mnoho, nebo předčasně je myslím zbytečný, protože dítě pochopí jen to, co je ve svém věku schopno a připraveno pochopit. Spíš by si rodiče měli dávat pozor na to, aby dítěti neřekli příliš málo a pozdě.

V rodinách, kde se o sexualitě nemluví a je považována za něco nemravného a sprostého by pak děti mohly přijít k těmto informacím ze špatných zdrojů. Sexuálních informací je dnes plný internet, a některé z nich mohou dítěti ublížit.

Moje představa o sexuální výchově na středních školách je taková, že by mladé lidi měla nejenom varovat před nechtěným otěhotněním, ale také je upozornit na nebezpečí sexuálně přenosných nemocí a případně i jiné problémy.

Podle mne by zavedení sexuální výchovy mělo určitě dobrý vliv na mladé lidi, protože vhodně a včas podané informace nemohou ublížit, ale mohou určitě přispět ke snížení počtu nechtěných těhotenství a k omezení výskytu pohlavních chorob.

 

David Busta, sexta 

Milé děti, dnes si povíme něco o sexu.

 

Konečně! Předmět, kde žák ví víc než učitel. Počkat! Tady něco nehraje! Neodporuje si sexuální výchova s podstatou školy? Potřebujeme předmět, kde nás nic nového nenaučí a ani naučit nemohou? Ne!

Nebude mít spíše špatný efekt? V době, kde jsme tímto tématem atakováni ze všech stran? Nestane se ze sexu postupem času pouze rutinní a všední záležitost?  Chcete to tak? Já ne!

Sex má být tím posledním a nejkrásnějším, co spojí muže s ženou. Tou třešničkou na dortu. Tím posledním nikoli tím prvním. Vztah musí doprovázet vzájemné porozumění, pocit sounáležitosti, vzájemné úcty, což ovšem začíná pomaličku vyprchávat ze všeobecného povědomí. Důkazem jsou každodenní zprávy o domácím násilí, o vzájemné lhostejnosti mezi lidmi, což mrzí.

Nebylo by proto lepší zařadit předmět, který nám oživí ty nejzákladnější věci, když je začínáme zapomínat? Předmět, ve kterém budou hlavní náplní rodina, vzájemné vztahy a sex jen jednou kapitolou z mnoha? Předmět, který se nás pokusí udělat opět lepšími? Který se pokusí potlačit neduhy této doby (drogy, alkohol, rozvodovost) a vyzdvihnout některé staré dobré základy? Ano, potřebujeme!

A potřebujeme ho o to více v době, kdy vládne vláda, která nepřímo svými reformami dostává rodiny na pokraj chudoby, zasévá do nich hádky, a tudíž stojí u jejich rozpadu.

Nechci se od Vás nechat poučovat o sexu! Chci od Vás řešení již zmíněných problémů ve společnosti. Nebo toho od Vás chci příliš?

 

Markéta Jirků, sexta

Sexuální výchova do škol patří!

 

Nedávno se objevil poprask kvůli jedné příručce o sexu, která měla na školách zasvěcovat děti do pohlavního života. Objevila se otázka, zda je tato příručka vhodná či nikoli.

Tisíce rodičů podepisovalo petici a chtěli sexuální výchovu přenechat na sebe. Ale je to tak správně? Každý rodič je jiný? Představte si maminku puritánku, která své dítě nechá v nevědomosti až např. do jeho 15 let. Dítě se poté setkává s trapnými situacemi, ať už jde o zvrácené rozhovory jeho kamarádů či kamarádek nebo z nenadání začne žít sexuálním životem. Jak k tomu dítě přijde, když pak ani nebude vědět co je pohlavní styk?

Každopádně je lepší učitel, který se nestydí a dokáže mluvit o sexu lépe než rodiče.

Rodiče mnohdy ani netuší, co jejich děti všechno vědí. Snaží se bojovat proti jedné příručce, která je nic oproti například internetu. Děti brouzdají po netu a jediným kliknutím se mohou dostat na zvrhlé či ?nechutné? stránky. Ale rodiče se raději budou zabývat tímto ?necitlivým přístupem? škol.

Je jasné, že některým dětem sexuální výchova nemusí být moc  příjemná. Ale o to horší podle mě je mluvit o sexu s rodiči než s odborníkem. Stud bývá častý a nedovoluje mluvit o těchto věcech veřejně a otevřeně.

Samozřejmostí je, že záleží na každém rodiči individuálně, jak své dítě zasvětí do této problematiky. Je ale důležité, aby to nezačal dělat příliš brzo či pozdě.

Dovolím si říct, že lidé, kteří se ke sporu o příručce nepřidali a souhlasí s takovou výchovou, je málo. A to v době, kdy každou chvíli člověk slyší okolo sebe slovo sex.

A co je tedy lepší? Mít doma 15tiletou těhotnou dceru, jen proto, že byla málo informovaná??

 

Tomáš Plesl, sexta

Škola ,či rodina? To je oč tu běží!

 

Těžko posoudit zda je sexuální výchova na školách dobrá, či nikoliv. Podle mě je sexuální výchova na škole pro dítě v podstatě zbytečná, protože o těchto věcech by se měli bavit s dětmi rodiče, pokud nejsou úplní puritáni, což není dobře pro ně jejich děti. A nakonec společnost. Nebudu kázat rodičům jak mají jejich dítě vychovávat, ale výchovu má obstarat rodina, a ne škola.

To že se vydá příručka sexuální výchovy není ale úplně zbytečné. Člověk by si ji měl pročíst, prostudovat a tím nemyslím pouze mladé, pročíst by si ji měli i rodiče. A neměli by začít sepisováním petic, ale diskuzí přímo s autorem. V tomto ohledu nesouhlasím s puritány a ortodoxními křesťany, kteří příručku odsoudily myslím si dřív než si ji stačily přečíst. Tuto českou příručku by bylo snad možno přirovnat ke knize The Little Red Book, jež  byla vydána jako sexuální příručka ve Velké Británii a Austrálii někdy mezi 50. -60. lety minulého století. Zvedla takovou vlnu rodičovského zděšení že byla stažena a cenzurována. A důvodem byly pouze slova jako penis, pochva, nebo masturbace, což jsou v dnešní době normální slova. Dnes se nad tím můžeme pousmát, možná za pár let bude normální to co dnes budí vlny rozhořčení.

 

Tereza Měrtlová, sexta

Nevědomost není lepší řešení

 

,,Mami, mám problém. Jsem asi těhotná.?? říká slušně vychované děvče své matce. Děvče, které nikdy neprotestovalo, nikdy nevyrušovalo, ale bohužel se také nikdy na nic neptalo. V takovéto situaci se může ocitnout každá dívka, která měla nechráněný sex a nebere antikoncepci. A nebo jednoduše dívka, které o té antikoncepci a kondomu nikdo neřekl. Rodiče se styděli o tom mluvit, přišlo jim trapné své čtrnáctileté dcerušce, která ještě nedávno česala panenkám vlasy a koukala na Včelku Máju říkat o sexu. A ve škole to učitelům také přišlo nevhodné. Tak místo toho brali zdravou výživu. Ale k čemu je zdravá výživa, když ve svých patnácti letech to neinformované děvčátko skončí na zadním sedadle auta s klukem, zkusí to co nezná, co jí tak láká a po měsíci zjistí, že za devět měsíců z ní bude máma? K ničemu. Rodiče si myslí, že nevědomostí své dítě chrání, ve skutečnosti je to ale naopak.

Sexuální výchova by se měla vyučovat. Je lepší děti připravit a říct jim informace, které potřebují, než aby nechtěně otěhotněli, museli podstoupit potrat a s tím i riziko, že už nikdy nebudou moct mít děti. Nechráněným sexem se navíc přenáší pohlavní choroby. Takže je spousta důvodů, proč se o sexu bavit. Nebo aspoň děti poučit o tom jak se chránit.

Proto pokud jde o mě, říkám rozhodně ano, sexuální výchova patří do škol.

 

Filip Nečas, sexta

Od matematiky k sexu

 

Otázka zní jasně, co je víc, forma nebo obsah?

Myslím, že nemá smysl vést polemiku, zda děti s touto problematikou seznámit, či ne. Všichni se jistě shodneme, že sex je nedílnou součástí života dospělého člověka. Z toho jasně vyplývá, že na rozdíl od dob dřívějších, by měla být sexuální výuka součástí gramotnosti společnosti 21. Století.

Zbývá tedy jen najít způsob, jak tyto přirozené, ale i intimní informace našim dětem předat. Plán bychom už tedy měli. Teď už jen stačí najít kvalifikované pedagogy, nepoznamenané prudérností minulého režimu a ředitelé škol, kteří chápou ,že tak, jak nelze učit matematiku bez schopnosti počítat, nemůže vyučovat sexuální výuku člověk, který o něm nechce nebo neumí povídat.

 Za pravdu mi dává výsledek průzkumu prováděném na náhodných respondentech z mého okolí, z něhož jasně vyplývá, že sexu se věnuje 98% oslovených, ale logaritmické pravítko využívá jen nepatrný zlomek tázaných.

 

Daniela Hůdová, sexta

Říct jim o ?TOM? ... ano či ne ? a jak?!

 

Letošní léto se začal ministr školství zabývat peticí tisíců rodičů proti příručce o sexuální výchově. Proč? Co jim na ní vadí? Nemyslíte si, že by každé dítě v dospívajícím věku mělo vědět, co je sex? Podle mne je příručka ten nejlepší způsob, jak se dozvědět to základní a potřebné.

Každý rodič chce své dítě chránit, ale zároveň si s ním o tomto tématu nechce promluvit. Myslí si, že jeho potomek je přeci ještě mladý a nepotřebuje se v tomto směru zaučovat, natož zdokonalovat se.

?Zakázané ovoce chutná nejlépe,? a jestli si rodiče myslí, že tím, že se se svými dětmi nebudou o sexu bavit a budou se tomuto tématu záměrně vyhýbat, se děti o sex nebudou zajímat. Jejich lhostejností k danému tématu se takové dítě v pubertě spíš nabudí a bude chtít poznávat a upřímně si řekněme, že příručka je ten nejlepší způsob.

Nebylo by lepší, dát dítěti tuto příručku, a tím si ušetřit, pro dnešní mládež, ten ?nejtrapnější? rozhovor mezi nimi a rodiči. Jsem toho názoru, že tabuizováním daného tématu před dnešními teenagery by mělo jen negativní vliv. Proto i já dávám příručkám o sexuální výchově ANO.

                Tak tedy ve zkratce a na konec řečeno: nač bránit dětem se o sexu dozvídat? Chtějí se vzdělávat, tak jim něco málo o tomto tématu dopřejme se dozvědět. Jen na nás záleží, kolik informací jim dovolíme načerpat a tato příručka jich nemá ani moc, ani málo - zkrátka akorát.